Asociace pro mediální pedagogiku o. s.

Vítejte,

nacházíte se na prozatímních stránkách nově vzniklé asociace, která by chtěla být základní platformou pro rozvoj mediální pedagogiky a mediální výchovy v našich zemích. Těšíme se na spolupráci s každým čtenářem těchto stránek a vítáme další zájemce o práci v tomto občanském sdružení.

Cíle asociace

  • Občanské sdružení Asociace pro mediální pedagogiku o. s. chce podporovat rozvoj mediální výchovy a mediální pedagogiky v celospolečenském kontextu, včetně uplatňování vědeckých poznatků v praxi a vzdělávání všech věkových kategorií.
  • Působí jako platforma pro setkávání odborníků i široké veřejnosti zajímajících se a zabývajících se mediální pedagogikou, mediální výchovou a problematikou života s médii v moderní společnosti.
  • Asociace chce dále zaštiťovat a podporovat akce a projekty zaměřené na rozvoj a šíření mediální pedagogiky a mediální výchovy v lokálním, regionálním, národním i mezinárodním kontextu.

"Mediální pedagogika" jako součást systému pedagogických, psychologických a sociologických věd?

V kontextu teorie a praxe aplikace médií v edukaci by autor tohoto úvodního článku zde chtěl zdůraznit potřebu systematického rozvoje vědního (pod)oboru, který zatím není v české pedagogice, psychologii či sociologii dostatečně teoreticky uchopen a rozvíjen ve všech souvislostech. Zejména proces edukace s médii je na teoretické úrovni řešen zatím převážně jen v souvislosti s informačními technologiemi (zpravidla často jen s důrazem na dovednosti ovládání počítačových technologií) nebo v kontextu praxe mediální výchovy zabývající se víceméně pouze vlivem masmediálních sdělení na edukační procesy. Pokud je mi známo, v současnosti přijatý ministerský systém aplikace mediální výchovy na základních a středních školách v rámci Rámcových vzdělávacích programů nemá kromě zahraniční teorie a dílčích zkušeností téměř žádné české teoretické zázemí. Pojem "mediální pedagogika" není v české vědě příliš používán a ani definován i např. v uznávaném pedagogickém slovníku (Průcha, Walterová, Mareš, 2003). Vlastní koncept teorie mediální výchovy – mediální pedagogiky - u nás ve své podstatě neexistuje. Praxe a teorie mediální výchovy se tak víceméně opírá o jednoho z mála odborníků u nás, kterým je doc. PhDr. Jan Jirák (opominu-li řadu specialistů na využití ICT, audiovize, multimédií a Internetu v edukaci, mezi které se řadím více i já…).

Asociace pro mediální pedagogiku o. s. by tak chtěla přispět např. na těchto webových stránkách k další odborné diskuzi o všech procesech edukace s médii a za klíčový považuje předpoklad, že mediální pedagogiku lze definovat jako teorii mediální výchovy, která by měla zkoumat vliv a využití všech technologií v edukaci, zejména pak z hlediska aplikace masmediální a (multi)mediální komunikace ve školních a mimoškolních výchovně-vzdělávacích procesech.

Pro potřeby další odborné diskuze především v pedagogickém kontextu a definování konceptu české mediální pedagogiky považuji dále za klíčové diskutovat, zda lze:

  1. médium považovat za subjekt vyučování (?), který dokáže kromě účelové podpory také autonomně ovlivňovat osobnost žáka a studenta s vysokou mírou nezávislosti na ostatních subjektech edukace. Je třeba upozornit, že toto pojetí nerezignuje na maximálně možný vliv dalších přirozených subjektů optimálního procesu edukace např. učitele či rodiče, ale v praxi je třeba vzít na vědomí, že vlivem rozvoje technologií velmi intenzivně vzrůstá i síla podnětů média! Například stupeň intenzity prožitku vyplývající z "nepřetržité" interaktivní komunikace a "plná multimedialita" komunikátů se vzrůstající nabídkou i taktilních podnětů činí z média v současné době velmi mocný nástroj i subjekt edukace.
  2. předpokládat, že média a mediální pedagogika utváří charakter všech pedagogických popř. vybraných psychologických a sociologických disciplin, rozlišovaných zpravidla z hlediska jejich obsahové náplně (a které jsou někdy považovány za samostatné vědy),
  3. vymezit mediální pedagogiku jako vědu o edukaci, která zkoumá edukační a socializační procesy realizované pouze prostřednictvím médií nebo s jejich pomocí v různých edukačních prostředích – jak v rámci výchovy a vzdělávání individuálního edukanta, tak i ve skupinovém či masově společenském kontextu. Zde je nutno podtrhnout velkou pestrost a různorodost existujících edukačních prostředí, která se vzájemně odlišují typem zúčastněných subjektů – médií a obsahem, formami a celkovou intenzitou edukačních procesů.

Autor je dále přesvědčen o tom, že alespoň ve sféře teoretického výzkumu nelze od sebe oddělovat výchovně-vzdělávací aspekty využití informačních technologií ve škole, mediální výchovu tak jak je například definována v kontextu RVP či mimoškolní a domácí zábavu s médii, včetně problematiky počítačových her, mobilní a IP telefonie apod.

Mediální pedagogika by měla tak stát zejména teoretickou platformou pro zkoumání edukačních procesů s médii.
Pro výchovnou praxi je naprosto nezbytné, aby výzkumná šetření modelovala vlivy mediálních sdělení na edukanta v celé šíří kombinování a prostupování různorodých, dílčích i komplexních módů mediované komunikace, která je sama o sobě (bez masově komunikačního dosahu) velmi zajímavá a složitá. Nehledě na to, že se dostáváme do epochy nastupující decentralizace a "demasifikace" médií. Řadu desetiletí se již řeší adekvátní způsoby komunikace s médiem a jeho včlenění do procesu edukace, avšak dosud tento problém nebyl uspokojivě vyřešen a koncepty tvorby multimediálních a hypermediálních dokumentů bývají velmi spekulativní a jsou často závislé jen na aktuální nabídce softwarových prostředí a autorských tvůrčích systémů.

Celková pedagogicko-psychologická analýza působení médií pak musí nezbytně řešit jejich vliv na osobnost a socializační proces jedince, včetně zkoumání faktorů i kulturně-politického a ekonomického pozadí veškeré mediální komunikace. Společenské a teoretické podceňování možností a problémů edukace s médii se určitě nemůže vyplatit a i v českých podmínkách bychom měli považovat (mas)médium jednoznačně a co nejrychleji za jeden z rozhodujících faktorů edukace a dalšího vývoje společnosti.

Jan Mašek

Použitá literatura: Průcha, J., Walterová E. a Mareš, J. Pedagogický slovník. 4. vyd. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-772-8.